Radosti, jako perly na nekonečné šňůře života.
Každá radost, na kterou si vzpomenu mě zavede do pocitu intenzivního spojení se všemi protagonisty radostné události, jakoby ta událost byla tady a teď a navždy.
Jsem na své vernisáži v kulturním domě v Dobříši. V tomto městě jsem chodila na gymnázium a tak znám
některé obyvatele a spolužáky, kteří pracuji pro město. Na tuto událost také přijela celá moje rodina ze Šumavy, z Plzně i z Prahy. Mé vernisáže jsou pro rodinu stejně důležité jako svatby a pohřby. Vždy se celá rodina sejdeme a pro mě je to transcendentní zážitek. Bratranci a sestřenice říkají: „bylo to tady krásné» a přitom jim jiskří v očích.
Diváci chodí a vnímají obrazy svými smysly tak, že celková vysoko vibrační atmosféra ztišila jejich komentář v hlavě, který jim říká "Co to je za barvy? Co to je za čáranice? Já tomu vůbec nerozumím?" Diváci se naladili na energii obrazů a celá společnost se dostala do Jednoty. Velký sál Synagogy září duchovním světlem.
Další velkou radostí je že obrazy se během vernisáže prodávaly. Jeden pán to nemohl vydržet a trval na tom, že dojede domů pro peníze a obraz fotonické záře musí mít večer pověšený na zdi.
Obrazy, které maluji, jsou vesměs abstraktní a vyjadřují barevné proudy energií s harmonizujícím efektem na diváka. Maluji, když jsem v tom nejkrásnějším stavu, naladěná na tu nejvyšší energii a moje mysl je v klidu. Prostě do toho dávám to nejlepší, co umím být.
