Kdo drží prostor pro ty kteří drží svět?

ČLÁNEK: Kdo drží prostor pro ty, kteří drží svět?

Byl elitním členem komanda, mužem, který přežil zajetí a mučení. V padesáti letech byl ředitelem impéria, které řešilo to, čeho se ostatní báli i jen dotknout: zřícená letadla, vybuchlé ropné plošiny, ekologické katastrofy nepředstavitelných rozměrů. 🏗️

Jmenoval se Alan. Byl to muž, který dokázal posadit k jednomu stolu armádu, vládu a nadnárodní korporace a donutit je najít řešení tam, kde zbyl jen popel a chaos. Viděl hodnotu v troskách, v prachu i ve zdech. Ničeho se nebál. 💼Tedy téměř ničeho. ⚠️

Uvnitř něj stále žilo trauma z mučení, tichý křik, který neustupoval. A pak tu byla pýcha. Ta lidská, obyčejná pýcha, která mu bránila zvednout telefon a zavolat muži, kterým pohrdal – arogantnímu šlechtici z nadnárodní pojišťovny, který držel klíče k Alanovu přežití. 🤝

Alan byl v insolvenci. Jeden jediný den ho dělil od ztráty všeho: kanceláří, sbírky vzácného porcelánu, prestiže i jeho milovaného sídla. A v ten osudový moment neudělal nic. Jen přijel za mnou. Jako by se přišel schovat⏳

Proč? Protože jsem byla jediná, kdo dokázal udržet pole pro jeho hrůzu i jeho velikost.✨

V době, kdy neexistoval internet, jsem ho vzala za ruku a dotáhla na poštu. Donutila jsem ho poslat ten jeden jediný fax. Ten, který změnil vše.

Druhý den, Alan nepodepsal kapitulaci, ale triumfální smlouvu. Zachoval si své impérium, své červené koberce i svou tvář. 📄

Zůstal ve své pozici. Svět se točil dál, katastrofy byly pod kontrolou.

Alan mi nedal žádný dar.

Vzal to jako samozřejmost.

Proč? Protože lidé jako on často nedokážou ocenit

„zázrak přítomnosti“.

Považují ho za vzduch, který dýchají. 💨

Tento příběh není o záchraně jedné firmy.

Je o tom, že i ti nejmocnější muži světa potřebují někoho, kdo se nezroutí z jejich temnoty.

Někoho, kdo má dostatečně silné pole, aby v něm mohli odložit svou zbroj a udělat to nejtěžší rozhodnutí svého života. 🛡️

Kdo drží prostor pro vás, když se vaše impérium otřásá v základech?🤔

Pište do komentářů..... A díky za sdílení

Láska nás vede domů

Láska nás vede domů

(příběh Františky Janečkové)

Láska nás vede domů.

Domů k sobě.

K vlastní duši.

K duchu.

Ke zdroji.

A také… zpět do rodiny.

---

V terapii znovu a znovu vidím jednu zásadní věc:

Je nutné pospojovat všechny členy rodiny tak, aby mezi nimi znovu začala proudit energie.

Energie soucitu.

Energie koheze.

Sjednocení.

Lásky.

Protože láska je výrazem nejvyšší jednoty.

---

Síla lásky je nezastavitelná.

Je zakódovaná v samotném řádu vesmíru.

Stejně jako posvátná geometrie, která fraktálně a holisticky spojuje vše, co bylo rozpojené.

Všechno, co se oddělilo, mělo svůj důvod.

Muselo sama sebe poznat, aby ve světle  poznání…

se mohlo vrátit zpět domů ke zdroji

---

Proto vidíme, že síla lásky je silnější než všechno ostatní.

Silnější než strach

Silnější než separace.

Silnější než oddělení 

Silnější než nenávist

Silnější než válka.

Protože láska není jen emoce.

Je to princip nekonečného života.

---

Ve své praxi terapeutky potkávám lidi, kteří trpí.

Rozbité rodiny.

Rozdělené vztahy.

Bolest, která se táhne roky.

Někteří zůstávají – a trpí uvnitř.

Jiní utíkají.

Utíkají z rodiny, protože už to nemohou vydržet.

Utíkají do zahraničí.

Utíkají do samoty.

Někdy i do nemocí nebo závislostí.

Snaží se začít znovu.

Ale jedno jim nedochází:

Před sebou neutečeš.

---

A pak přijde ten moment.

Tichý.

Nenápadný.

Síla nostalgie.

Volání lásky.

Touha po spojení.

A ten člověk se začne vracet.

Nejdřív k sobě.

Do svého srdce.

A pak… často i fyzicky domů.

Na rodnou hroudu.

Do své vlasti.

Do své rodiny.

Ke svému národu.

---

Protože tak funguje láska.

Spojuje všechno.

Aby vznikla nejvyšší jednota ve zdroji.

---

To, co vidím u svých klientů…

jsem prožila i já.

Na vlastní kůži.

---

Cítila jsem se vyloučená.

Pronásledovaná.

Jako bych byla vymazaná ze systému života.

Nesla jsem těžké rodinné programy.

Rod z maminčiny strany byl zneužitý, rozprášený, rozdělený… odsunutý za hranice.

Bolest, která se neřekla nahlas, ale žila dál.

A já jsem před tím utekla.

Daleko.

Do Francie.

Provdala jsem se za francouzského námořníka.

Začala nový život.

Ale staré programy si mě našly i tam.

Protože to nebyl problém místa.

Byl to příběh uvnitř. 

---

Pracovala jsem na sobě a sama se stala terapeutkou protože jsem došla k velickému pochopení:

Lidé, kteří ubližují…

jsou sami zranění.

Jsou naprogramovaní.

Neví, co dělají.

Jejich duše je fragmentovaná.

Ztratili napojení na ducha.

---

Když jsem tohle opravdu pochopila…

ne hlavou, ale celým bytím…něco se uvolnilo.

Přišla úleva.

Přišel klid.

A hlavně…

zmizel strach.

Strach je největší separátor od lásky.

Strach je emoce, která zatěžuje nejvíce lidí na světě 

Zbavit se strachu je opravdová Svoboda

A když odejde strach…

může se vrátit láska.

---

Láska mě dovedla zpět domů.

Zpět k sobě.

A po 35 letech…

i zpět do mé vlasti.

---

Dnes vím jednu věc naprosto jistě:

👉 Láska vždycky najde cestu.

👉 Láska vždycky spojuje.

👉 Láska nás vždycky vede domů.

---

A možná…

už ji cítíš i ty.

Tak se jí nebraň.

Ona ví, kam tě vede.

Článek: Díra ve stropě

Díra ve stropě ✨

Jako malé dítě, asi do sedmi let, jsem každý večer usínala se dvěma pocity:

👉 obrovské těšení

👉 a obrovský strach

Ležela jsem v posteli a soustředila se na strop a roh ložnice, tak intenzivně, až se začal otevírat.

Strop i stěny se rozestoupily… a vznikla tam nekonečná díra. Tou dírou jsem byla přitahovaná a zároveň jsem se strašně bála. Přesto jsem do ní vlétla

🚀 Jako střela.

A rozpustila jsem se v nekonečnu. 🌌

Nic si z toho, kde jsem byla A co tam bylo si nepamatuji. Jen návraty.

Ty byly někdy brutální, když někdo rozsvítil, nebo mě probudil, nemohla jsem se vrátit zpátky do těla jemně.

Byla jsem „pomuchlaná“, 😣 vystrašená a rozhozená, jakoby mimo sebe.

Pamatuji si, že kolem pěti let jsem začala ovládat své výstupy a nástupy do těla.

U babičky v sednici. 🏡 Když byla odpolední siesta

Děda a babička spali tenkrát ještě na stroužocích ze slámy.

Já ležela na otomanu a dělala jsem že koukám z okna a přitom se těšila na start do díry ve stropě.

Moc jsem se těšila na ten astrální výlet

Tentokrát to bylo vědomé.

Start i návrat.

Vrátila jsem se do těla, které bylo připravené, 😌 klidné, nikdo mě nerušil.

V sedmi letech se dítě proměnilo v dívku.

Měla jsem jeden zásadní sen. Ve snu jsem byla dívka… nebo žena.

A proti mně stáli tři muži.

🔫 Mířili na mě puškami.

Koukala jsem do hlavní těch pušeka

viděla jsem jejich rozhodnutí střílet.

V tu chvíli jsem se odhmotnila.

✨ Vzlétla jsem nahoru, smála se a řekla jsem těm střelcům:

„Teď už můžete střílet.“

Cítila jsem radost.

💫 Blaženou svobodu, jako bych nad nimi vyhrála

A od té doby jsem byla velmi slabě ukotvená na zemi. Byla jsem důvěřivá a naivní a v tomto stavu, jak už to bývá, se vám přihodí nejrůznější zážitky.

💗 Veliká citlivost, byl hlavní aspekt mé bytosti.

Moje citlivost byla tak vytuněná, že jsem odcházela z těla při každém disharmonickém napětí v prostoru a při každé agresi. Byl to veliký strach a já často omdlévala.

Časem a jak léta plynula jsem si tu citlivost uchovala a naučila se v ní číst.

Možná právě proto jsem se stala terapeutkou, která pracuje s energiemi – i na dálku.

🌞Celou školní docházku jsem prožívala ve dvou stavech:

👉 nadšení

👉 a hrůza

Milovala jsem školu. 🎒

Byla lepší než domov.

Doma byla maminka.

Maminka, která jako mladá dívka zažila znásilnění pod zbraněmi.

Nesla v sobě hrůzu. Bolest. Paměť války.

A já to cítila.

Dítě nefiltruje to co cítí.

Dítě to nasává.

Utíkala jsem do školy.

Ve škole jsem byla extrémně vnímavá.

👁️ Až ostražitá.

Všechno jsem si pamatovala.

Ale neuměla jsem to vyjádřit.

Musela jsem mlčet.

Stejně jako moje maminka, která v sobě dusila válečné tajemství.

🌞Škola byla můj druhý domov.

Učitelé… sousedé…a dospělí kolem mě…

mě měli rádi. ❤️

Jakoby si mě adoptovali.

Ukazovali mi svět.

A já je poslouchala tak hluboce, že jsem jim rozuměla i beze slov.

Cítila jsem jejich duši.

Byla jsem stoprocentně empatická.

A oni mě za to milovali.

😍Souhlasila jsem se vším co mě chtěli naučit nebo mi ukázat

Na všechno jsem kývla.

👉 hrát na harmoniku 🎶

👉 vyšívat 🧵

👉 dělat makramé

👉 paličkovat

👉 starat se o skalničky 🌱

👉 malovat 🎨

👉 gravírovat

👉 modelovat

👉 ohýbat dráty

Byla jsem otevřená.

A naivní.

A prošla jsem i místy, kde se nedějí jen hezké věci…

Ale to je jiný příběh.

---

Moje čistá duše měla zvláštní štěstí.

Viděla jsem i ošklivé věci.

A zároveň jsem byla chráněná. ✨

Nezraňovalo mě to.

Byla jsem vedená, abych to poznala.

❤️‍🩹Ve čtrnácti letech přišel zlom.

🥷Do Československa přijely cizí armády. 🚧

A ve mně se spustil program.

😰 Obrovská úzkost.

😱 Panika.

Strach z pronásledování a zabíjení.

To nebyl „můj“ strach.

To byl program mojí maminky.

Program konce války.

Rodiny rozprášené.

Odsunuté.

Rozdělené.

Děti zneužité.

😱V hlavě i v těle se mi rozběhly scénáře:

👉 utéct

👉 zmizet

👉 nebýt vidět

👉 schovat se

Poslouchala jsem rádio Svobodná Evropa. 📻

Učila se anglická slovíčka.

Nosila papírky v kapsách.

Snila jsem o cizině.

🌍 O místě, kde bude klid.

🌿 Kde bude mír.

☀️ Kde bude krásně.

Jako tam nahoře.

V tom nekonečnu, kam jsem jako dítě odlétala.

☺️A moje touha se naplnila.

💍 Vdala jsem se za francouzského námořníka.

A odjela do Francie.

O Francii jsem měla jedinou představu:

🎨 že všichni Francouzi jsou umělci

a malují jako impresionisté.

🫣Utíkala jsem před strachem z agresora.

Ale tady je pravda, kterou si většina lidí neumí přiznat:

❗ Před strachem neutečeš.

Vezmeš si ho s sebou.

Ve Francii jsem tomu strachu čelila roky.

A paradoxně…

to byla ta nejlepší škola.

Poznala jsem agresora ve svém vnitřním světě ze všech stran.

A postupně jsem ho přestala vnímat jen jako hrozbu, začala jsem ho integrovat.

🌑 Jako stín.

🔥 Jako sílu.

Jako něco, co tě může zničit…

nebo tě posílit tak, že už se nikdy nebudeš bát

A možná právě tady se rodí skutečná svoboda.

Ne v útěku.

Ale v momentě,

kdy se otočíš čelem k tomu, čeho ses celý život bála.

A zjistíš,💫 že to dokážeš unést, že už se toho nebojíš