DĚTSKÉ TĚLO V LESE
A můj vztah k mužské energii a bezpečí
Moje maminka byla v mnohém ještě dítě.
Tělo ženy.
Duše zraněné dívky.
Ve svých patnácti letech zažila znásilnění pod zbraněmi. Ozbrojení muži přišli „čistit prostor“. Ona a její sestra byly samy. Zůstaly po odsunu. Bez ochrany. Bez hlasu. Bez možnosti se bránit.
Tohle se nikdy neřeklo nahlas.
Nikdy se o tom doma nemluvilo.
Ale trauma nepotřebuje slova.
Trauma žije v poli.
Maminka pak celý život žila s pocitem, že venku je nebezpečí.
Že přijdou.
Že se něco stane.
Byla ostražitá.
Nedůvěřivá vůči světu.
A hluboko uvnitř plná potlačeného hněvu.
Když mi bylo čtrnáct, patnáct, cítila jsem tu její paniku.
Jako by se historie měla zopakovat.
Jako by každé dospívající tělo bylo ohrožené.
To nebyla přehnaná kontrola.
To byl nezhojený strach.
A přesto.
Když mě nosila pod srdcem, byla v lese.
Les milovala.
Mezi lidmi byla stažená.
V lese byla doma.
Obrovské stromy.
Obrovské stroje.
Obrovské klády.
Dětské tělo ženy v ohromném prostoru.
Můj otec byl silný, ale citlivý. Pečující. Ochranný.
Možná pro ni byl prvním mužem, který nebyl agresor.
To je zásadní.
Moje nitroděložní pole bylo mezi dvěma obrazy mužské energie:
Muž jako násilník.
Muž jako ochránce.
Muž se zbraní.
Muž s traktorem, který tahá dřevo na stavbu budoucnosti.
To je obrovský rozdíl.
A pak je tu ten obraz, který se mi vryl do těla.
Bylo mi šest a jeli jsme s maminkou na kole do lesa sekat a připravovat dříví.
Náhle jsme přejeli zmiji.
Zmije pod kolem.
Maminka seskočila z kola jako blesk popadla klacek a zuřivě bojovala.
Z té klidné, tiché ženy se stala pružná, rychlá, odhodlaná bytost.
Ten obraz je pro mě silnější než všechny příběhy o její pasivitě.
Ona nebyla slabá.
Ona byla traumatizovaná.
A trauma někdy zamrazí sílu.
Ale když přišlo bezprostřední ohrožení, probudila se bojovnice.
Možná jsem si v děloze nesla dva kódy:
Strach z venkovního světa.
A instinkt bojovat.
Jak to ovlivnilo můj vztah k mužské energii?
Nejprve opatrnost.
Citlivé načítání.
Skenování pole.
Umím velmi rychle poznat, jestli mužská energie nese ochranu, nebo dominanci.
Jestli je to síla stabilní, nebo síla destruktivní.
Možná proto pracuji s energií tahu, ale nikdy ji nenechám přetrhnout.
Možná proto mě přitahují silné stroje, ale ne zbraně.
Síla, která staví.
Ne síla, která ničí.
Mužská energie již pro mě není agrese.
Je to schopnost pohnout věcmi.
Ale bezpečí je podmínka.
Bez bezpečí se žádný řetěz nenapne správně.
Bez bezpečí je jen sevření.
V terapii držím prostor jako les.
Velký.
Tichý.
Přirozený.
Ale když se objeví „zmije“ – když se objeví trauma, které ohrožuje – umím být rychlá, přesná, rozhodná.
To není agrese.
To je ochrana pole.
Od maminky vzala její nevyřčený strach.
Ale vzala jsem si i její schopnost bojovat, když je to nutné.
A od otce jsem si vzala stabilitu.
Dnes už svět nevnímám jako místo, odkud „přijdou“.
Ale jako pole, které je potřeba vědomě držet.
Mužská energie pro mě není hrozba.
Je to nástroj pohybu.
A bezpečí nevzniká tím, že se zavřeme.
Vzniká tím, že máme sílu reagovat.
