Článek: Díra ve stropě

Díra ve stropě ✨

Jako malé dítě, asi do sedmi let, jsem každý večer usínala se dvěma pocity:

👉 obrovské těšení

👉 a obrovský strach

Ležela jsem v posteli a soustředila se na strop a roh ložnice, tak intenzivně, až se začal otevírat.

Strop i stěny se rozestoupily… a vznikla tam nekonečná díra. Tou dírou jsem byla přitahovaná a zároveň jsem se strašně bála. Přesto jsem do ní vlétla

🚀 Jako střela.

A rozpustila jsem se v nekonečnu. 🌌

Nic si z toho, kde jsem byla A co tam bylo si nepamatuji. Jen návraty.

Ty byly někdy brutální, když někdo rozsvítil, nebo mě probudil, nemohla jsem se vrátit zpátky do těla jemně.

Byla jsem „pomuchlaná“, 😣 vystrašená a rozhozená, jakoby mimo sebe.

Pamatuji si, že kolem pěti let jsem začala ovládat své výstupy a nástupy do těla.

U babičky v sednici. 🏡 Když byla odpolední siesta

Děda a babička spali tenkrát ještě na stroužocích ze slámy.

Já ležela na otomanu a dělala jsem že koukám z okna a přitom se těšila na start do díry ve stropě.

Moc jsem se těšila na ten astrální výlet

Tentokrát to bylo vědomé.

Start i návrat.

Vrátila jsem se do těla, které bylo připravené, 😌 klidné, nikdo mě nerušil.

V sedmi letech se dítě proměnilo v dívku.

Měla jsem jeden zásadní sen. Ve snu jsem byla dívka… nebo žena.

A proti mně stáli tři muži.

🔫 Mířili na mě puškami.

Koukala jsem do hlavní těch pušeka

viděla jsem jejich rozhodnutí střílet.

V tu chvíli jsem se odhmotnila.

✨ Vzlétla jsem nahoru, smála se a řekla jsem těm střelcům:

„Teď už můžete střílet.“

Cítila jsem radost.

💫 Blaženou svobodu, jako bych nad nimi vyhrála

A od té doby jsem byla velmi slabě ukotvená na zemi. Byla jsem důvěřivá a naivní a v tomto stavu, jak už to bývá, se vám přihodí nejrůznější zážitky.

💗 Veliká citlivost, byl hlavní aspekt mé bytosti.

Moje citlivost byla tak vytuněná, že jsem odcházela z těla při každém disharmonickém napětí v prostoru a při každé agresi. Byl to veliký strach a já často omdlévala.

Časem a jak léta plynula jsem si tu citlivost uchovala a naučila se v ní číst.

Možná právě proto jsem se stala terapeutkou, která pracuje s energiemi – i na dálku.

🌞Celou školní docházku jsem prožívala ve dvou stavech:

👉 nadšení

👉 a hrůza

Milovala jsem školu. 🎒

Byla lepší než domov.

Doma byla maminka.

Maminka, která jako mladá dívka zažila znásilnění pod zbraněmi.

Nesla v sobě hrůzu. Bolest. Paměť války.

A já to cítila.

Dítě nefiltruje to co cítí.

Dítě to nasává.

Utíkala jsem do školy.

Ve škole jsem byla extrémně vnímavá.

👁️ Až ostražitá.

Všechno jsem si pamatovala.

Ale neuměla jsem to vyjádřit.

Musela jsem mlčet.

Stejně jako moje maminka, která v sobě dusila válečné tajemství.

🌞Škola byla můj druhý domov.

Učitelé… sousedé…a dospělí kolem mě…

mě měli rádi. ❤️

Jakoby si mě adoptovali.

Ukazovali mi svět.

A já je poslouchala tak hluboce, že jsem jim rozuměla i beze slov.

Cítila jsem jejich duši.

Byla jsem stoprocentně empatická.

A oni mě za to milovali.

😍Souhlasila jsem se vším co mě chtěli naučit nebo mi ukázat

Na všechno jsem kývla.

👉 hrát na harmoniku 🎶

👉 vyšívat 🧵

👉 dělat makramé

👉 paličkovat

👉 starat se o skalničky 🌱

👉 malovat 🎨

👉 gravírovat

👉 modelovat

👉 ohýbat dráty

Byla jsem otevřená.

A naivní.

A prošla jsem i místy, kde se nedějí jen hezké věci…

Ale to je jiný příběh.

---

Moje čistá duše měla zvláštní štěstí.

Viděla jsem i ošklivé věci.

A zároveň jsem byla chráněná. ✨

Nezraňovalo mě to.

Byla jsem vedená, abych to poznala.

❤️‍🩹Ve čtrnácti letech přišel zlom.

🥷Do Československa přijely cizí armády. 🚧

A ve mně se spustil program.

😰 Obrovská úzkost.

😱 Panika.

Strach z pronásledování a zabíjení.

To nebyl „můj“ strach.

To byl program mojí maminky.

Program konce války.

Rodiny rozprášené.

Odsunuté.

Rozdělené.

Děti zneužité.

😱V hlavě i v těle se mi rozběhly scénáře:

👉 utéct

👉 zmizet

👉 nebýt vidět

👉 schovat se

Poslouchala jsem rádio Svobodná Evropa. 📻

Učila se anglická slovíčka.

Nosila papírky v kapsách.

Snila jsem o cizině.

🌍 O místě, kde bude klid.

🌿 Kde bude mír.

☀️ Kde bude krásně.

Jako tam nahoře.

V tom nekonečnu, kam jsem jako dítě odlétala.

☺️A moje touha se naplnila.

💍 Vdala jsem se za francouzského námořníka.

A odjela do Francie.

O Francii jsem měla jedinou představu:

🎨 že všichni Francouzi jsou umělci

a malují jako impresionisté.

🫣Utíkala jsem před strachem z agresora.

Ale tady je pravda, kterou si většina lidí neumí přiznat:

❗ Před strachem neutečeš.

Vezmeš si ho s sebou.

Ve Francii jsem tomu strachu čelila roky.

A paradoxně…

to byla ta nejlepší škola.

Poznala jsem agresora ve svém vnitřním světě ze všech stran.

A postupně jsem ho přestala vnímat jen jako hrozbu, začala jsem ho integrovat.

🌑 Jako stín.

🔥 Jako sílu.

Jako něco, co tě může zničit…

nebo tě posílit tak, že už se nikdy nebudeš bát

A možná právě tady se rodí skutečná svoboda.

Ne v útěku.

Ale v momentě,

kdy se otočíš čelem k tomu, čeho ses celý život bála.

A zjistíš,💫 že to dokážeš unést, že už se toho nebojíš