Článek Nesměla mluvit. Nesměla být vidět. Až do chvíle…

Článek Nesměla mluvit. Nesměla být vidět. Až do chvíle…

Měla obyčejnou kancelářskou práci.

A pak svůj tajný svět.

Večer hrála na housličky.

Když byla unavená, hrála na flétnu – jen tak pro radost duše.

Vyrůstala v rodině, kde hudba byla doma: tatínek společenský muzikant, maminka milovnice vážné hudby, sourozenci u klavíru… a ona hudebně laděná, byla tichá, citlivá a jemná.

Hudba jí byla domovem.

Její dary nekončily u hudby.

Vnímala svět i obrazem. Milovala fotografii – zastavený okamžik v nekonečnu.

Byla jemná jako akvarel a zároveň neviditelná.

Celý život se vyhýbala otázkám o sobě.

Nemluvila o svých pocitech.

Nemluvila o své duši.

Nemluvila o sobě vůbec.

Ne proto, že by nechtěla.

Ale protože něco hluboko v těle drželo její duši zavřenou.

Starý rodinný program: „Mlč. Nevyčnívej. Neexistuj. Buď tichá a bezpečná.“

Držela v sobě rodinné tajemství, které ani neznala.

A tak žila… němá o sobě, jemná, schovaná za hledáčkem fotoaparátu. V subtilním odstínu ticha.

Po čtyřicítce není zbytí, duše tě vyzkouší a zeptá se vyjádříš mě, nebo mě budeš pořád schovávat.

Intuice začala volat:

„Můžeš mluvit z duše.

Můžeš být vidět.

Můžeš žít veřejně.

Je to bezpečné.“

A v tu chvíli přišlo…

zalykání, slzy, panika, sevření hrudi, nedostatek dechu.

Tělo křičelo:

„Nemůžu! Nebezpečí!“

A teď se teprve rozhodla že si nechá pomoct

Přišla ke mně. "Mám sevřenou hruď a nechce to povolit. Jako bych tam měla kámen."

A když jsme společně začaly rozplétat ten příběh, objevily se válečné otisky, partyzánské sabotáže, udání, pronásledování, soudy a tribunály. Minulá utrpení… a dlouhá rodová stopa bolesti říkala:

 „Viditelnost znamená ohrožení.“

 „Projev znamená smrtelné riziko.“

 „Bezpečí je jen v tichu a skrytosti.“

Až tehdy začala chápat, že to není její slabost.

Je to staré dědictví.

A že může žít jinak.

Možná v tom vidíš i kousek sebe.

Možná cítíš, že máš dar, který schováváš.

A zároveň cítíš, jak tě cosi brzdí, svírá, dusí.

Možná i ty neseš příběhy rodu, které už nepotřebuješ žít.

Když se tyto příběhy zvědomí, vyhojí a propustí…

žena začne znovu dýchat.

A může konečně žít své světlo.

Možná máš podobný příběh. Možná jsi celý život „nechtěla být vidět“, byla jsi tichá, hodná, přizpůsobená.

Nemusíš v tom zůstávat.

Pracuji se ženami, které chtějí zlomit starý program a znovu začít žít vlastní život.

 Napiš mi zprávu „CHCI PROMĚNU“

nebo

 Objednej se na individuální setkání: frantiska.janeckova@gmail.com